Rozhovor o kytaře

By | 27. 6. 2012

Vadim Petrov: „Když si vezmu kytaru do ruky, mám pocit, že dělám tu nejsprávnější věc.“

Už delší dobu přemýšlím o tom, jaké uplatnění mohou mít mladí kytaristé, kteří o své kariéře teprve uvažují… Je totiž jasné, že ne ze všech se stanou světoznámí koncertní umělci, ne každý se může věnovat výuce dalších žáků jako učitel, ne každý se může pustit třeba dokonce do výroby kytar. Kam tedy vedou cesty těch, kteří klasickou kytaru milují, ale tuší, že živit se s ní v budoucnu asi nemohou? O tom a mnohém dalším jsme si povídali s Vadimem Petrovem.

Jméno Vadim Petrov je pro znalce hudební branže poměrně známé. Přestože vy sám pracujete jako manažer v automobilové společnosti, předpokládám, že hudební geny v rodině máte již více generací. Kam až sahají?

Naše rodina přišla do Československa z Ruska po říjnové revoluci. Prababička se za mlada jmenovala Repninská. Prarodiče patřili k té ruské intelektuální vrstvě, pro které vzdělání v hudbě bylo samozřejmostí. Šlechtickou stopu prababičky lze dobře sledovat do historie a tak vím, že i v předchozích generacích bylo hodně hudebně vzdělaných předků, i když asi první profesionál je táta (Vadim Petrov hudební skladatel.).

Hudbu máte tedy v krvi. Kdo vás však přivedl ke klasické kytaře a proč právě k ní?

Když mi bylo pět let, táta mě odvedl k učiteli do houslí, ale s učitelem uznali, že jsem na to moc malý. Pak jsem opakovaně začínal na klavír. Když uplynula nějaká doba od posledního útěku z klavíru, táta prohlásil, že mám možnost si vybrat nástroj sám. Táta na nástroji trval a teoreticky mohl hrozit třeba i klarinet, tak jsem se rychle rozhodl pro kytaru. Překvapivě nic nenamítal, asi byl rád, že jsem si vůbec něco vybral, ale také asi proto, že jeho kamarád je kytarová legenda a pedagog pražské konzervatoře Jiří Jirmal. Koupil mi za 380,- kytaru Cremona Luby a 3. října 1967 jsem napochodoval na první hodinu kytary k panu učiteli Hubertu Červinkovi, ke kterému chodila většina hanspaulských kytaristů.

Jaké byly vaše začátky s kytarou? Jakou jste měl představu o své budoucnosti a co vás od další hry na kytaru nakonec odvedlo?

Asi většinu z nás ke kytaře nepřivedla touha hrát jako Segovia, ale hrát buď bigbeat nebo písničky u táboráku. Začal jsem ve stejné době jako můj stejně starý bratrance Michal. On byl tzv. z proletářského Žižkova a já z maloměstské Hanspaulky, on rychle dostal ke country skupině Chomouti a já jsem pořád vrzal klasiku. Nejdřív jsem cvičil půl hodiny denně, pak hodinu a nejednou to byly tři. Když se pak mělo rozhodovat co se mnou po devítiletce, nejlépe ze všech prokazatelných dovedností jsem uměl hrát na kytaru. A tak jsem se přihlásil na konzervatoř. Napoprvé mě nevzali. Psal se rok 1972, byla to doba normalizačního temna a nebylo lehké synka vyhozených rodičů ze strany a následně z práce někam umístit. Tak mě naši nechali doma. Máma sehnala práci v pečovatelské službě a tak jsem pomáhal štípat babičkám dříví na zátop a nosil jsem brikety ze sklepa. Potom lepila doma igelitové pytlíky. Lepil jsem taky a přitom cvičil popálenými prsty (pytlíky se lepili za horka na elektrickém stroji) na kytaru na zkoušky. A zase mě nevzali. Ale naši rozhodli, že lepení pytlíků není perspektivní kariéra a tak šel jsem na strojní průmyslovku do Betlémské ulice. Na techniku brali každého. Už tehdy školství řešilo stejný problém jako teď, že na technické školy málokdo chtěl jít.

To je fakt rozdíl, průmyslovka a konzervatoř. Jak vám to na té škole šlo.

Nešlo. Předměty jako matika, fyzika, mechanika a technologie byly pro mě zlým snem. Ale bavilo mě dělat rukama, měli jsme tam dílny – truhlárnu, kovárnu, zámečnickou dílnu…. Truhlařina mě moc bavila. Na konzervatoř jsem se dostal až na potřetí. Tehdy na mě doporučující posudek psala škola, nikoliv hanspaulský uliční výbor.

 Vypadá to, jako kdybyste byl vášnivý kytarista, který si nedokázal poručit, a kytara byla jeho celý svět.

Hm, to asi ne. Myslím, že to byl spíš druh úniku z tehdejší reality. Když jdete do života a zavírají vám dveře před nosem kvůli tomu, že se vaši rodiče politicky angažovali, tak vám to udělá v hlavě zmatek. Nemyslím si, že za normálních okolností bych šel studovat muziku.

Proč ne muziku? Táta muzikant….

Právě proto, když děláte muziku a jmenujete se stejně jako váš úspěšný a slavný tatínek, všichni od vás očekávají, že budete jako táta, a možná ještě lepší. To mě svazovalo.

Zahrajete si občas i nyní třeba doma? Jak se ta náklonnost ke klasické kytaře projevuje v dnešní době?

Po konzervatoři jsem se muzikou živil, hrál jsem pod Pražským kulturním střediskem, pracoval v televizi jako hudební režisér, psal jsem kytarové skladbičky. Poslední koncert jsem měl 15. 11. 1989 a pak jsem na kytaru patnáct let nesáhl. Teď jsem u ní zase zpátky.  Hraní na kytaru je pro mě terapie. Myslím si, že je to i původní smysl hudby. Prostě hudba odjakživa přináší dobrý pocit, je to taková očista ducha. Dobíjí pozitivní energií. Podobně jako sport. Ale obojí je lepší provozovat aktivně. Ten vjem je intenzivnější.

Je vidět, že každý nemusí skončit na koncertním podiu. Vy jste zvolil jinou cestu. Musíme totiž zmínit, že projekt Kytara Kutná Hora je z velké části právě vaše „dítě“. Jak k tomu došlo?

Kytara v Kutné hoře je především zásluha tradice kytarové soutěže a všech jejích organizátorů a zakladatelů, potom města Kutné Hory, že tuto akci už třicet let podporuje a v posledních letech hlavně skvělých kytaristů a profesorů pardubické konzervatoře Petra Saidla a Aničky Hronové. Já jsem jen dokázal přesvědčit automobilku TPCA, aby projektu Kytara Kutná Hora přispěla finančně.

Je těžké v dnešní době produkovat takovéto kulturní akce? Co je k tomu nezbytné?

Všichni, kteří akce na podporu vážné hudby organizují, jsou pro mě hrdinové. Nejenom, že se najde velmi málo sponzorů, ale taky u obecenstva není nikdy jisté, že přijde. Kolikrát mám pocit, že to ti organizátoři dělají hlavně z nějakého vnitřního pocitu neodbytnosti. Jako, že si nemohou pomoct. Když vidím ty nervy, kdy mají všechno dojednané, ale kromě peněz, kterými to všechno zaplatí, tak si říkám „jste fakt dobrodruzi“. Většinou to nějak vyjde, ale zažil jsem také, že někteří prodělali i několik set tisíc.

Máte ještě nějaký sen, který byste si v souvislosti s kytarou či podobnými akcemi chtěl v budoucnu splnit?

Moje ambice je natočit CD, ale vzhledem k tomu, že se spíše v technice hry zhoršuju, než abych se zlepšoval, pomalinku to odsouvám mezi sny, které jsem už splnit měl, jen jsem to prošvihl. Zase moc mi to moc nevadí. Je víc snů, které člověk nenaplní a nezblázní se z toho. Když si vezmu kytaru do ruky, mám pocit, že dělám tu nejsprávnější věc. A to je pocit, který se během mé životní kariéry nedostavuje až tak často. Nesnažím se to nijak analyzovat, pitvat ani zobecňovat. Jsem za to jen vděčný.

Rozhovor vedla Jana Girgašová

The following two tabs change content below.
Původním povoláním jsem hudebník. Vystudoval jsem hru na klasickou kytaru na konzervatoři, absolvoval jsem dva roky na filosofické fakultě a bakaláře jsem dokončil na Universitě Jana Amose Komenského. Celý život pracuju v médiích, ve vzdělávání, v managementu a v oblasti bezpečnosti. Napsal jsme dvě knihy. V roce 2019 jsem byl parlamentem zvolen členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.