Narazil jsem na texty z prezidentské kampaně Vladimíra Franze v roce 2013. Příprava na prezidentské volby v roce 2018 začne sběrem podpisů někdy začátkem roku 2017. Až potkám Vladimíra, musíme se ho zeptat, jestli zase do toho půjde. Mně by se to líbilo, když dělal prezidentskou kampaň, nejvíce televizních štábů z celého světa se zajímalo o něj.
Rozhovor z podzimu 2012.
První symfonie – Písně o Samotách Vladimíra Franze vyjadřuje obavu a varování, které plyne z pohledu na vývoj euroamerické civilizace. Hrdinou skladby je člověk, který ztratil víru ve vyšší autoritu, nemůže najít zakotvení a řád, a pokouší se vytvořit nejrůznější „náhradní řešení“.
Říkáš, že se z politiky vytratil ideál. Ideál asi obecně máme, chceme se mít dobře a to je i to, co nám politici slibují, když je budeme volit, ne?
Nesměšoval bych ideál ve významu nalezení smyslu života a ve významu návnady plné zábavy a slibů pro občana – kořist, kterou nám nabízejí politici. Předvádějí nám mechanismus moci, neberou v potaz lidský faktor.
Další tvůj výrok – že mravní obroda společnosti je nevyhnutelná. Proč by se měla nějaká obroda konat?
V minulosti byly zničeny elity a jejich stavovská čest, stavovská čest jednotlivých oborů, jejíž příslušníci by měli vědět, že věci, které dělají, by měli dělat naplno a měly by mít smysl. Smysl činnosti ve jménu obrody je ve spojování a propojování schopných lidí. Pokud se mají lidé posunout dále, je obroda mravní společnosti nevyhnutelná. Člověk by měl znát své možnosti, práva a povinnosti, a být si vědom své zodpovědnosti, jinak nemůže očekávat jakékoliv změny. Kdo nic nedělá, nese na tom všem spoluvinu. Je to otázka zodpovědnosti, výchovy, gramotnosti občanské, právní, ekonomické…
V Čechách vnímáme elity jako „výše postavené korupčníky“.
To vypovídá o celkovém úpadku, o podlehnutí pokušení. V dnešní době tito lidé myslí pouze na sebe, ne na smysl toho, proč jsou na daném místě. Dostávají se do vlastní virtuální reality, a proto jim jejich jednání nepřipadá nesprávné.
Tvoji kandidaturu na prezidenta si hlavně přejí mladí lidé a vysokoškoláci. Sám učíš na vysoké škole. Jaká je kvalita současného školství?
Vzdělaný člověk není jen nabiflovaný, ale ten který má svůj osobnostní rozměr. Bohužel školy učí spíše „ostrůvky“ vzdělávání, ale už ne „vodu“ mezi tím. Studenti si neuvědomují identičnost a propojenost prvků a to je chyba vzdělávacího systému.
Lidé uvěřili, že když se budou chovat tak, jak jím je prezentováno v reklamách, musí se dostavit úspěch!
Dostat na vysokou školu není složité, kvalita vzdělání s jeho dostupností klesá. Pak je problém sehnat adekvátní zaměstnání.
Žijeme v době, že chceme být baveni a to nepříjemné nebo nepohodlné za nás někdo udělá. Pokud tomu tak není, jsme nešťastní a nespokojení. Dříve se lidé nenudili, stále něco tvořili a nabíjeli se činností, která měla smysl. Lidé se stali konzumenty a trpí nedostatkem energie. Neumíme pracovat rukama. Přitom manuální práce je čestná, lidstvo bylo vždy spíše manuální, než intelektuální. V dnešní době sílí nárůst soukromého vysokého školství a často jde jen o podnikatelský záměr bez prokazatelné kvality. Mnoho oborů těchto škol je z virtuálního světa a nemají praktický výstup.
Lidé jsou naštvaní, protože se cítí podvedeni. Od dětství slyšeli pohádky o potřebě vzdělání a následného úspěšného života. A realita bývá pak často jiná.
Jako vysokoškolák bych měl mít představu, co chci dělat. Nejen, že vydělám peníze, že si postavím dům, koupím byt. Měl bych přemýšlet o tom, zda si můžu dovolit rodinu, jaké chci mít zaměstnání, co přinesu ostatním lidem. Měl bych přemýšlet i o tom, že bych měl v rámci rodiny něco předat dál. Měl bych přemýšlet i o tom, jestli nemám jít i jinou cestou, než tou, kterou jsem studoval. Stručně řečeno, jestli mám nějakou přidanou hodnotu a jestli jdu cestou, která někam vede.
Co s očekáváními, která jsou podle nás správná, když se nenaplňují? Je úspěch povinný? Kde je vina, když se očekávání nenaplní?
Myslím, že jsou to očekávání těch, kteří uvěřili, že když se budou chovat tak, jak jím je prezentováno v reklamách, musí se dostavit úspěch. Takto jednoduché to není.
To je jako v umění, můžeme si půl roku povídat, jak vypadají všechny symfonie, jakou mají strukturu, jak je kdo dělal, ale když se do toho pustíme, je otázka, zda se dostaneme přes dva takty.
Když si mladý člověk vybere obor vzdělání a vystuduje ho, má pocit, že mu má stát zajistit uplatnění, když mu de facto studium zaplatil.
V minulosti neměli lidé velké sny. Jejich přáním bylo, aby neměli hlad, nebyla jim zima, aby měli zdravé děti, aby nějak život pojali. Nechtěli být princové, králové, celebrity. To je posun dnešní doby, máme pocit, že můžeme být jako naše vzory. Srovnáváme se s těmi, které vidíme v televizi a pak máme pocit neúspěchu.
Jaký je vůbec tvůj názor na postavení žen ve společnosti?
Člověk se snaží vše změřit, dát tomu kvocienty, zařadit do tabulek…Uniká ale podstata role muže a ženy. Neustále se hraje na výkonnostní strunu. Základem společnosti není rodina, ale prosperující firma, to je zrůdný pohled. Kladu otázku, proč by žena měla mít za stejnou práci dostávat jiné ocenění, zároveň ale víme o rozdílu mentalit, úhlů pohledu. Muž je daleko hravější, chce neustále s někým bojovat, něco dokazovat. Žena je udržovatelka rodu, tvořitelka hnízda, to je daleko vážnější přístup. Dříve se chtěly ženy neustále mermomocí vyrovnávat, kopaly průplavy, betonovaly…Co je to za ženský prvek, když si žena naplánuje, že si založí firmu a obětuje tomu vše: rodinu, city…? Taková žena je brána jako velmi úspěšná, ale čím se liší od sofistikovaného automatu na kávu? Jsou feministky, které bojují za ženská práva, otázkou je, za co feministky bojují. Feministky, které jsem poznal, na mne působí spíše jako nešťastnice zklamané životem.
Jsi hlavně tvůrce, pohybuješ se v imaginativním světě. Dokážeš se vůbec vcítit do problémů nás obyčejných lidí?
Součástí umění je práce s intuicí, nemusím si vše racionálně zdůvodňovat, abych o tom věděl. Vím, že lidé mají problémy, mají úzkost, protože se země zbavila různých jistot dávající lidem práci. Příležitostí by mohlo být spousta, ale myslíme v ustálených schématech. Nesmíme se utápět v neúspěchu své původně „nalajnované“ pracovní kariéry.
Proč chceš být prezidentem?
Iniciativa Vladimír Franz prezidentem vznikla z popudu mladých lidí. Někteří chápou, o co se snažím. Někdo, kdo o tom nic neví, si myslí, že když ten člověk vypadá jinak, že je to cesta ke změně. Jsou tu i rodiče těchto mladých lidí, kterým to synové a dcery zkrátka racionálně a pochopitelně vysvětlí. Je tu i vrstva lidí, kteří nemají předsudky, nejsou vnitřně nešťastní, nepotřebují kopat kolem sebe a hledat viníky z hlediska vlastní netolerance. Moji kandidaturu podporují i lidé, kterým je např. 70-80let, kteří jsou rádi, že se něco děje. Důležité je, že se nemusí jen trpně sedět a přijímat, co přijde shůry, ale důležité je proto něco dělat, i když se to nemusí povést. A tito lidé, kteří zažili mnoho, tak se stále nevzdávají a to je strašně dobře, přestože těch zklamání bylo už tolik. To je jako v umění, můžeme si půl roku povídat, jak vypadají všechny symfonie, jakou mají strukturu, jak je kdo dělal, ale když se do toho pustíme, je otázka, zda se dostaneme přes dva takty.
Přeci jenom, nemyslíš si, že by měl prezident vypadat jinak?
Moje tetování není moje slabost. „Naložil“ jsem si dobrovolné břímě, je to pro mě „tréninková zátěž“. Je to zpětná pojistka, že já si s tímto nemůžu dovolit něco, co někdo jiný ano. I to je jeden z aspektů proč jsem si zvolil tuto nevratnou cestu. Musím k sobě přistupovat daleko odpovědněji. Je to dobrovolná klausura.
No nevím. Podívej se na ostatní kandidáty!
Ano. Jsem z nich jediný normální.
S Vladimírem Franzem rozmlouval Vadim Petrov
21.10. 2012
Latest posts by Vadim Petrov (see all)
- Peaceful mind_Vadim Petrov ml./Veronika Mašková 8.2. 2022 - 28. 3. 2022
- Manažer je jako procesor v počítači 28.3. 2022 - 28. 3. 2022
- Vladimír Vysockij – Milej Koljo… 1984 - 27. 1. 2022
Podporu Zemana mi elita neodpustila. Byl jsem vaporizován, říká profesor Franz
LN: Když jsme se bavili loni, naznačil jste, že v divadlech razantně poklesla poptávka po vašich hudebních dílech a že to zřejmě souvisí s tím, jak jste nepřímo podpořil ve druhém kole prezidentské volby Miloše Zemana. Změnilo se něco?
To je otázka institutu svobodné volby, která je ostatně jedním ze základních lidských práv, kvůli čemuž se někdy mění i režimy. Spočívá v tom, že se každý člověk individuálně a svobodně rozhodne a je to ryze jeho problém; prvek svobodnosti tkví v tom, že i když mají ostatní úplně jiný názor, respektují jej jako já ten jejich. Tady to začíná a končí. Pakliže se někdo sám osobě staví do role soudce, pánaboha nebo kádrováka, který ví, co je správně, tak nevím, kde k tomu bere mandát, ale v každém případě je to totalitní myšlení.
LN: A myslíte, že k tomu došlo?
Naprosto natvrdo: ano, došlo k tomu. Jestli takoví lidé za 27 let nepochopili základní princip demokracie, nechť se odeberou dobrovolně na stáž na dva až tři roky do Severní Koreje, aby pochopili, co to znamená, když někdo někomu říká, co si smí, nebo nesmí myslet.
LN: Takže vy jako držitel řady cen už nedostáváte zakázky?
Jako držitel třinácti nominací plus šesti Radokových cen za nejlepší hudbu jsem v podstatě divadelním světem vaporizován. Doslova. Mně to nevadí. Myslím, že dílo pro činohru jsem odvedl a odvedl jej dobře. Přinesl jsem jak do hudební dramatiky, tak do hudby samotné spoustu nových a neslýchaných postupů, ale nyní se dočítám, že vlastně nic neumím. Je zajímavé, že to nejde z odborných, z hudebních kruhů, ale pouze od divadelníků. Takže když někdo vyrábí a píše nejrůznější nesmysly o divadelní hudbě, tak se tomu můžu jen smát, poněvadž to jsou pouhé amatérské žvásty. Byť kategorické, ale nemají jakoukoliv argumentaci… Zkrátka: vždy jsem jasně věděl a pořád vím, co dělám, proč i jak. Náhodné drby mne nezajímají a na duchy nevěřím. Tečka!
LN: Co si máme představit pod pojmem „vaporizován“ – být vypařován? Jak se to děje?
Udělal jsem třeba rozbor opery Válka s mloky v rozhovoru pro časopis Xantypa, ale pak jsem se dozvěděl, že to ani nevyjde. Netýkalo se to nijak politiky, byl to ryze odborný názorový článek, ale jde to obecně touhle formou. Upřímně řečeno, je mi to jedno, protože na kontě již mám 165 divadelních inscenací, a to je až dost; přitom nepočítám věci pro rozhlas, televizi.
LN: Je tam časová souslednost s momentem, kdy jste řekl, že budete volit Zemana?
Podívejte se na předchozí zájem o mou tvorbu a naopak nezájem po skončení kampaně, po roce 2013. Myslím, že zase v takové polaritě a extrémech se pohybovat je úplně karikaturní. Anebo tu předtím všude byli jen samí idioti a posléze se najednou vynořili jasnozřivci.
LN: Takže od té doby jste žádnou větší zakázku na skládání nedostal?
Zůstalo pár osobně velmi slušných lidí, divadelníků a režisérů, ale tím to vadne. Pak má člověk zvláštní nutkavý pocit, že i když odhlédl dobrovolně od vlastní tvorby, aby posloužil dílům, jako by se stalo, že jsem – náhodný chodec by pravil – pětadvacet let házel perly sviním.
LN: Co Národní divadlo, s nímž jste spolupracoval?
Národnímu divadlu jsem přinesl dva Radoky za hudbu a dělal pro všechny tři jeho složky – jak operu, tak činohru i balet, moje Zlatovláska se hrála devět let. A „jako by se stalo“. Leč všechno zlé je pro něco dobré. Získal jsem alespoň čas a energii na vlastní volnou tvorbu: pro Státní filharmonii Brno jsem složil symfonickou báseň Morava, pro Pražský komorní orchestr zase Pražské divertimento a další skladby se chystají. Nestěžuji si.
LN: A pro divadla nic? Máte důkazy, že to vaporizování je jen kvůli názoru, ne umu?
Myslím si a vím dost, že to tak je. Jsme v Čechách, kde je zvykem patlat dohromady politiku a do toho se ještě navážou osobní animozity a závisti. A protože žijeme v zemi, kde je ve zvyku neříkat věci přímo, ale pokud možno z přítmí, zezadu a někde z průjezdu pak člověku plivnout na kabát, tak se pohybujeme v rovině, kde se i dílo používá jako fackovací panák.
LN: K nedávným bojům o Hrad. Kvůli neocenění Jiřího Bradyho nešli na oslavu 28. října rektoři a někteří politici. Vy jste od prezidenta Zemana dostal pozvánku?
Ne. Chodil jsem na Pražský hrad, když tam byl Václav Havel, se kterým jsme byli přátelé. On měl před svojí pracovnou asi deset mých akvarelů a tři velké třímetrové obrazy. Byl jsem zván do Vladislavského sálu i na akce, kdy přijel prezident Bush, Gorbačov, Thatcherová a tak dále. Vždy jsem se jej chtěl – hned od počátku – zeptat, jaký je rozdíl mezi tím, kdy je soukromá osoba a kdy je státníkem, a nakolik musí slevovat – kde je ta míra? To musel činit i Tomáš Garrigue Masaryk, ale bohužel jsme se k tomu nikdy nedostali, zamluvili to.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/podporu-zemana-mi-elita-neodpustila.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/podporu-zemana-mi-elita-neodpustila-d7i-/zpravy-domov.aspx?c=A161121_121013_ln_domov_ELE